V Parlamentu se opět rozproudila diskuze o smlouvě mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Dokument, který má upevnit vztahy mezi státem a Římskokatolickou církví, vyvolává nejen podporu, ale i obavy. Zastánci smlouvy zdůrazňují, že pouze kodifikuje současné zvyklosti, zatímco kritici upozorňují na možná úskalí spojená s její realizací.
Není-li o čem vést vzrušenou debatu, pak ji veďte o církvích. Všechna traumata společnosti se tu najednou protnou. A ten okamžik právě nastal! Dozrál čas pro další pokus vyjednat a na naší úrovni zvážit a projednat v českém Parlamentu smlouvu mezi dvěma subjekty. Mezi Svatým stolcem, což je státní identita zastupující Římskokatolickou církev, a Českou republikou.
Jsme evangelíci, reformovaní či baptisté? A vy jste adventisté či další z církví sdružených v Ekumenické radě církví i mimo ni? Ta svobodná identita pro nás může být výhodou, nicméně z pohledu daného státními smlouvami stojíme poněkud stranou. Tady se domlouvá stát se státem. Smlouva mezi Svatým stolcem a Českou republikou se nás všech ostatních týká tím, že vytváří určitý rámec, podle něhož se nahlíží na každou další církev a náboženskou společnost, kterou stát registruje.
Zastánci ujednání tvrdí, že smlouva nevytváří nic nového. Kritici říkají: „Tak proč se tedy vyjednává?“ Odpovědí je, že smlouva ukotvuje a zpřesňuje smluvně to, co bylo dáno jen zvyklostí a časem. Smlouva nevytváří nové pojmy a už vůbec nevnucuje státu ani církvi definici těch pojmů. Když se mluví o pastoračních pracovnících, je na církvi, aby si podle svých dokumentů, které předložila státu při registraci, definovala, kdo ti pastorační pracovníci jsou. A je na České republice, aby stanovila zákonem, za jakých podmínek lze uplatnit právo obdobné zpovědnímu tajemství.
Církev se tedy nově a zase zavazuje, že při všem svém konání bude dbát právního řádu České republiky. Smlouva říká, že majetek církve bude sloužit všem, že jej zpřístupní pro kulturní, turistické i studijní účely. Pozorný pozorovatel si všimne, že církev zpřístupní i své archivy. Samozřejmě podle svých pravidel, která si stanoví v mezích daných zákony České republiky.
A občané téhle republiky zase mají právo na duchovní službu ve všech zařízeních, která stát, kraje, obce a další soukromí zřizovatelé provozují. Řeknete-li, že opět nic nového, tak to obecně platí, ale ne tak v konkrétních případech. Každá situace je specifická a musí se posuzovat podle určitých pravidel. Podobně i všechny strachy ze zneužití státní úmluvy typu, který tu popisuji, se odvíjejí od konkrétní povahy příběhu. A nově vyjednávaná smlouva umožňuje, aby se posuzování konkrétních kauz a lidských příběhů před českými soudy stalo jasnějším.
Pro nás, pro nemocniční kaplany, zatím není dáno zákonné pravidlo. A smlouva, pokud bude schválena, pomůže k vyjednání pravidel v novele Zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (372/2011 Sb.) V novele v paragrafu 113 stanovuje pravidla pro poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních a zároveň stanovuje podmínky pro výkon funkce nemocničního kaplana. Dva články v novele, která je na 37. místě 119. schůze tohoto volebního období připravena k projednání ve Sněmovně. Podle znalců procedur a jejich lhůt je jasné, že se na pořad projednávání v tomto volebním období nedostane.
A Konkordát může pomoci k tomu, aby se tato úprava znovu dostala na stůl v dalším volebním období. Jde totiž o lidi, o příjemce našich služeb. Pravidla přinášejí bezpečné mantinely pro kaplanskou službu. A samozřejmě jde také o lidské příběhy nemocničních kaplanů, kteří mohou odvést užitečnou práci v procesu uzdravování. Ti mají mít také svou důstojnost, kterou stanoví nejenom jejich dobrá práce, ale také pravidla pro jejich službu.
