Postní období startuje debatu o formě půstu. Pokud někdo lpí na formě zdrženlivosti od jídla a nic více nezvažuje, je to jeho právo. Nicméně přijměte rozšíření, které jsme si připomínali ve středu 5.3.2025 v kapli Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky spolu s udílením popelce. Ostatně s popelcem jsme začínali ráno i při Snídani pro duši. Někteří si sypali hlavu sami, jiní si nechali posloužit bratrem či sestrou a někomu pomohl duchovní, který bohoslužbu vedl.
Při poznamenávání popelem se připomíná právě slovo z knihy Genesis, ve kterém vymezuje Adamovu pomíjivost Hospodin. „V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš: Prach jsi a v prach se obrátíš!“ (Genesis 3:19) Po hříchu dostává člověk limit. Jednou se zcela jistě vrátí do země a ztratí svůj život. Ale zkuste si jej říkat nemocným na lůžku v nemocnici či pacientům, kteří procházejí unikátní léčbou v zápasu o život vůči těžké nemoci…
Jediné místo mimo Hospodinovo slovo Adamovi, a v tomto případě dokonce v souvislosti s popelem, je ve slovech Abrahamových, když sbírá odvahu k přímluvám za Lota a za Sodomu a smlouvá s Hospodinem. Nelpí na padesáti spravedlivých a přichází s prosbou: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel…“ (Genesis 18:25)
Půst a ono počáteční znamení popela nás má zcitlivit k přímluvám za druhé. Půst nemusí znamenat zdrženlivost od jídla. Je to pro nás také prostor času k tomu, abychom se s Hospodinem vraceli k tématu a třeba spolu s ním hledali dostatečnou míru milosrdenství. Je přece dobré přicházet s Abrahamem. Jej popel a prach neponižuje, ale naopak zmocňuje. Je limitován milosrdenstvím a soucitem, protože předjímá, jak vypadá země v Sodomě po Božím trestu. Popel a prach. To, že jsme postiženi stejně s Adamem a víme, jak to dopadlo v Sodomě a Gomoře, je pro nás šance k přímluvám za ty, kteří ještě bujaře užívají života. Jsou přece v nebezpečí! Přimlouváme se také za ty, kteří mají ze svých domovů hromadu popela a prachu, ač si nejsou vědomi žádné viny.
Ostatně každého, kdo si uvědomuje svou bídu, často v souvislosti se znamením popela, povzbuzujeme k jistotě Jóbově. Protože smíme volat spolu s ním: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Jób 19:25-27) Popelem to nekončí. Vymizením člověka a civilizace se příběh ještě neuzavírá. Poslední slovo má přece Tvůrce.
Hrdě, v mezích své existence, se postěme ochotou volat za tento svět, za svou zemi. Za ty, kteří si zatím ani neuvědomují svou vinu. Dnes a při každé příležitosti počátku postního období, pokud nám bude ještě přidána.
