Projev Rabína Davida Maxy

Při otevření výstavy Příběhy českých svitků na Pražském hradě 26.1.2025

Vaše Excelence, paní velvyslankyně Azari, vážený pane kancléři Plíšku, vážený pane poslanče Bělore, Vaše Excelence, pane arcibiskupe Graubnere, Vaše excelence, pane biskupe Malý, Vaše Milosti, pane děkane Pávku, vážený pane generální sekretáři Czudku, vážený pane patriarcho Butto, vážená paní rabínko Sakhnovich, vážený pane předsedo Ohrensteine, vážená paní předsedkyně Nosková, vážená paní místopředsedkyně Sigalov, vážený pane doktore Krausi, vážený pane doktore Roubínku, vážená paní Guentner, vážený pane Keene, vážené dámy a vážení pánové, vzácní hosté, je mi velkou ctí, že mohu spolu s Vámi všemi stát zde na Pražském hradě, místě, které je od devátého století symbolem české státnosti a historie. Přibližně stejně dlouhou dobu jsme my, Židé, rovněž součástí příběhu Prahy – města sta věží. Již více než tisíc let kráčíme po jeho ulicích, dýcháme stejný vzduch a nasloucháme šumění Vltavy. Společně se všemi obyvateli české této země zpíváme slova „země česká, domov můj“. Naše mrtvé pohřbíváme v české půdě, a tím se neodmyslitelně proplétáme s dějinami této země. Jsme její nedílnou součástí – a na tento společný příběh jsme hrdí. 

Dnes, v předvečer osmdesátého výročí od osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, zde společně otevíráme výstavu věnovanou českým svitkům Tóry. Myslíme na to, že tyto svitky nejsou pouhými pozůstatky minulosti. Ve skutečnosti jsou němými svědky života těch, kteří je kdysi rozvíjeli v synagogách, pohledů očí, jež v nich hledaly moudrost, a ozvěnou hlasů, jež z nich kdysi recitovaly prastará slova naší tradice. Jejich životy byly násilně přervány, ale to, že dnes stojíme zde, společně, je důkazem toho, že jejich památka žije dál – nejen jako vzpomínka, ale jako inspirace pro naši přítomnost i budoucnost. 

Když vzpomínáme na vězněné v Osvětimi, nemůžeme v této souvislosti opomenout ty z našeho lidu, kterým je svoboda upírána dnes – rukojmí, kteří jsou stále drženi teroristickou organizací Hamás. Jejich osud zůstává nejistý. Do té doby, než se všichni zajatí vrátí jsou naše srdce zajata společně s nimi a dnes, stejně jako kdysi Mojžíš před faraonem, voláme společně a jedním hlasem každému jednomu z těch, kteří zadržují nevinné: „Šlach et ami! – Nech můj lid jít!“

V těchto těžkých časech si nesmírně ceníme možnosti podílet se na projektu této výstavy, která je mostem mezi náboženstvími a kulturami, protože hodnoty pramenící z Tóry jsou něčím, co spojuje nás všechny. Naše upřímné poděkování patří všem, kdo se na její realizaci podíleli – organizacím Memorial Scrolls Trust a Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, stejně jako Světové unii progresivního judaismu, České biskupské konferenci, Ekumenické radě církví, Institutu Terezínské iniciativy, Federaci židovských obcí a v neposlední řadě našemu laskavému hostiteli, Metropolitní kapitule u sv. Víta v Praze. Všem těmto institucím a jejich představitelům, z nichž mnozí jsou dnes zde s námi, patří náš upřímný dík.

Kněz, pastor a rabín se společně sejdou na Pražském hradě, aby instalovali výstavu o svitcích Tóry… Ne, to není začátek židovské anekdoty, ale skutečný pohled, který by se vám naskytl, kdybyste nás zde viděli před deseti dny. Spolu s parlamentními kaplany, Milanem Hanušem a Danielem Kvasničkou, a několika laskavými dobrovolníky jsme přemýšleli, jak nejlépe umístit výstavní panely – a při tom jsme si nečekaně prohloubili naši znalost akrobacie na štaflích. Na tuto chvíli vzpomínám s obrovskou vděčností, protože je jedním z mnoha důkazů toho, že i když se lidé modlí odlišnými způsoby a dodržují rozdílné tradice, může je spojovat upřímné přátelství, společná touha po poznání a vzájemný respekt. Je celá řada lidí, kterým je třeba poděkovat za uskutečnění této výstavy. Proto mi prosím dnes dovolte jedno osobní poděkování: Milí, Danieli a Milane, jménem nás všech vám děkuji za vaši podporu, laskavost, inspiraci a přátelství. 

My Židé věříme, že Tóra nejsou pouze slova napsaná na pergamenu, ale také prázdná místa mezi nimi – tichý prostor, v němž jsou neviditelným písmem zapsány příběhy každé generace, kterou Tóra inspirovala k dobrým věcem. Jsem hluboce rád, že od dnešního dne se k těmto příběhům připojuje i tento náš společný počin. Nechť nás inspiruje k tomu, co je posláním Tóry – budovat svět, který stojí na lásce k bližnímu, spravedlnosti a míru. Svět, ve kterém si budeme stále připomínat, že každý člověk je stvořen k Božímu obrazu a každý člověk má potenciál být Božím světlem ve světě. 

Děkuji za pozornost. 

Your Excellency, Mrs. Ambassador Azari, dear Mr. Chancellor Plíšek, dear Mr. Member of Parliament Bělor, Your Excellency, Mr. Archbishop Graubner, Your Excellency, Mr. Bishop Malý, Your Grace, Mr. Dean Pávek, dear Mr. General Secretary Czudek, dear Mr. Patriarch Butta, dear Rabbi Sakhnovich, dear Mr. Chairman Ohrenstein, dear Madam Chairperson Nosková, dear Madam Vice Chair Sigalov, dear Mr. Kraus, dear Mr. Roubínek, dear Mrs. Guentner, dear Mr. Keene, dear ladies and gentlemen, esteemed guests, it is a great honour for me to stand here with all of you at Prague Castle, a place that has been a symbol of Czech statehood and history since the ninth century. For about the same length of time, we Jews have also been part of the story of Prague – the City of a Hundred Spires. For more than a thousand years we have walked its streets, breathing the same air and listening to the sound of the Vltava River. Together with all the inhabitants of this Czech land, we sing „Czech land, my home“. We bury our dead in Czech soil, and in doing so we are inseparably intertwined with the history of this country. We are an integral part of it – and we are proud of this common story.

Today, on the eve of the eightieth anniversary of the liberation of the Auschwitz concentration camp, we are jointly opening an exhibition dedicated to Czech Torah scrolls. We are thinking that these scrolls are not mere relics of the past. In fact, they are mute witnesses to the lives of those who once unrolled them in the synagogues, to the eyes that sought wisdom in them, and to the echoes of the voices that once recited the ancient words of our tradition from them. Their lives were violently cut short, but the fact that we stand here today, together, is proof that their memory lives on – not only as a memory, but as an inspiration for our present and future.

As we remember those imprisoned at Auschwitz, we cannot forget those of our people whose freedom is being denied today – the hostages who are still being held by the terrorist organisation Hamas. Their fate remains uncertain. Until they return, our hearts are captured along with theirs, and today, like Moses once did before Pharaoh, we cry out together and with one voice to each and every one of those who hold back the innocent: „Shlach et ami! – Let my people go!“

In these difficult times, we are extremely grateful for the opportunity to participate in this exhibition project, which is a bridge between religions and cultures, because the values of the Torah are something that unites us all. Our sincere thanks go to all those who have contributed to its realization – the Memorial Scrolls Trust and the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic, as well as the World Union of Progressive Judaism, the Czech Bishops‘ Conference, the Ecumenical Council of Churches, the Terezin Initiative Institute, the Federation of Jewish Communities, and last but not least to our gracious host, the Metropolitan Chapter of St. Vitus in Prague. To all of these institutions and their representatives, many of whom are here with us today, our sincere thanks.

A priest, a pastor, and a rabbi come together at Prague Castle to install an exhibition about the Torah scrolls… No, this is not the beginning of a Jewish joke, but the actual view you would have gotten if you had seen us here ten days ago. Together with the parliamentary chaplains, Milan Hanuš and Daniel Kvasnička, and a few kind volunteers, we brainstormed the best way to place the exhibition panels – and in the process, we unexpectedly deepened our knowledge of acrobatics on the stepladder. I recall this moment with great gratitude, as it is one of many proofs that even when people pray in different ways and observe different traditions, they can be united by sincere friendship, a shared desire for knowledge, and mutual respect. So please allow me one personal thank you today: dear, Daniel and Milan, on behalf of us all, thank you for your support, kindness, inspiration and friendship.

We Jews believe that the Torah is not just the words written on parchment, but also the blank spaces between them – the silent space where the stories of each generation that the Torah has inspired to do good things are written in invisible letters. I am deeply pleased that from this day forward, these stories will be joined by our common endeavor. May it inspire us to do what the Torah’s mission is – to build a world based on love of fellow human beings, justice and peace. A world in which we are constantly reminded that every person is created in God’s image and every person has the potential to be God’s light in the world. Thank you for your attention.