10. září tohoto roku, vlastně těsně po ukončení poslední schůze tohoto volebního období, se odehrála Poslední večeře. To je závěrečné setkání hostů, kolegů a kolegyň poslanců a všech přátel, kteří s námi po ty necelé dva roky byli. Uzavření celé sezóny dvaceti tří snídaní pro duši mělo provokativní název Poslední večeře. Snídaně během času ve Sněmovně připravily především paní poslankyně Martina Ochodnická a pak také paní poslankyně Marie Jílková (a s nimi pan poslanec Jan Berki a paní poslankyně Jarmila Levko). A s nimi jejich asistenti a asistentky a kaplani. Slova kaplana Daniele Kvasničky:
My kaplani, Milan a já, si tu v Poslanecké sněmovně – jak v kapli, tak v našem zázemí – neděláme, co chceme. A ani nemůžeme. A je to tak správně. Vždy jsme k službám těm, kteří projeví svůj zájem.
Jednou ráno – před více dvěma lety – mne při snídani pozvaly ke svému stolu dvě dámy. Všechno podstatné se totiž děje u stolu… Měli jsme deset minut na rozhovor. A ten skončil upřímným přáním na cestu do jednacího sálu: „Pán Bůh s Vámi a zlý pryč!“. Stačil jsem zaznamenat, že to jedné z nich vehnalo slzy do očí. Všechno ke všemu, začali jsme spolupracovat. To, že máme svoje zázemí, oni říkají obývák pro duši, je jejich práce. A pak spatřil svět nápad – třeba na takovou ranní snídani na téma: „Je Bůh také žena?!“ a mně se podařilo na první debatu sehnat skvělého teologa a svižného řečníka Pavla Hoška. A tak to šlo dál. Třiadvacetkrát.
Když přišly s nápadem udělat nakonec Poslední večeři, cukl mi jeden koutek a okamžitě jsem souhlasil. Že to má něco společného s poslední večeří Krista Pána, to je nabíledni. A nemyslel jsem na nějaký obřad, my tu večeři v každé církvi vaříme trochu jinak – a všechny jsou správně. To by ale nebylo ono…
Řekněme si, co je zač ta Večeře? Otázky na to téma jsou časté – „Prostírá se večeře v sedm ráno a pak na hrubou mši ještě v jedenáct? Není to divné?“ a podobně. Vy, kteří se vyznáte, tak mi odpusťte přílišnou názornost.
Je to jinak. Ta Večeře byla každoroční slavnostní tabulí pro připomínku vysvobození Izraelitů z Egypta. Dodnes se v židovském prostředí slavnostně prostírá při Pasše, jak my říkáme o Velikonocích. To, co dělal Ježíš s učedníky je ale prostší než dnešní Pascha. Já se podržím toho prostého biblického podání:
Ježíš věděl, jak to všechno půjde dál. Zrada – přechod jednoho z učedníků k opozici (a to měl jen dvanáct poslanců). A těžce to prožíval, byl to také člověk. Hrozně jej to zarmoutilo, říká evangelista Jan. Mohl říct: „Hoši, dobře tu večeři připravte a jezte a pijte sami, jak to se to sluší. Já už na to nemám myšlenky. Fakt ne! Nezlobte se…“Jenže on navzdory všemu, právě proto, že to všechno věděl, řekl „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět…“ (Lukášovo evangelium 22:15) Já s vámi chci být a podávat vám, radovat se s Vámi.Je totiž vždycky ještě něco většího, než je naše strana a naše myšlenky. Je něco, co nás přesahuje a co nás spojuje. Soudržnost, ve které se postavíme vedle sebe, Petr, Jidáš, Jan. A to si tu říkáme i dnes. Jo, budeme se lišit, hlasovat proti sobě, ale lidskost, úctu a otevřenost si přece zachováme.
Pro Ježíše to bylo se vší pravděpodobností poslední jídlo a pití před smrtí. I tak, v tom smyslu je to poslední večeře, nejen poslední s učedníky. Nejen poslední výroční večeře, ale skutečně poslední jídlo. Jídlo se stalo jeho tělem a víno měl v žilách. A chtěl, abychom trávili jeho život v tom svém a aby kolovala stejná krev v těch našich žilách. Dává se učedníkům velmi osobně. Tělo na tělo a krev na krev. Proto si podáváme sice chleba, ale je to jeho tělo a stejně tak si podáváme víno, ale je to jeho krev. On to řekl. Je totiž vždycky něco, co můžeme udělat pro ty druhé, v čem se jim můžeme dát a věnovat. Skutečná lidskost a zralá politika je v oběti, sebevydání. Pravé lidství je v ochotě žít naplno a vždycky někde něco srdečného ze sebe nechat. I to si při poslední večeři zase slibujeme. Takhle to budu dělat. I kdybych nevyhrál či nevyhrála. Tohle nekončí mandátem, to je na celý život.
Ještě jeden rys, který se hodí připomínat právě tady: Podle jednoho evangelisty (Lukáš) se má na Ježíšovu památku podávat chléb a pít kalich, ze kterého pili všichni učedníci. Tedy, je tu něco opakovatelného, znovu a zas si máme brát, jeden druhému podávat chléb.My jsme tu zažili něco, co by se mělo v jiných podobách opakovat zas a zas. Každý z nás tam, kde žije a s těmi, se kterými žije. Pomalu, srdečně a srozumitelně… A sem přijdou zase jiní a budou všemu říkat nějak jinak. Možná to nebude snídaně… Ale bude se opakovat to, co jsme společně zažili a zase se to bude předávat dále.
Vykročme odtud dál sebevědomě (s požehnáním inspirovaným keltskou zbožností):
Můj Král, Král nejvyššího nebe,
bez pýchy a holedbání stvořil svět v jeho přirozenosti –
Můj Král stále živý, stále vítězící.
Král nad stvořením, na které Slunce dolů shlíží,
Král nad hlubinami oceánu,
Král severu a jihu, východu i západu, proti němuž žádná vzpoura neobstojí.
Král tajemství, který byl a který je před stvořením, před věky.
Král stále žijící, Král věrné podoby,
Král bez počátku a bez konce.
Ať Vám žehná a provází Vás kamkoliv půjdete.
